Byl rok 2002. Česko zasáhly ničivé srpnové povodně. Vltava zaplavila historické centrum Prahy, Karlín i stanice metra. Na Benešovsku lidé s obavami sledovali stoupající hladinu Sázavy. Region měl nakonec štěstí, nejhorší velká voda se mu vyhnula.
Ve VETOSU tehdy pracovalo osm lidí. Firma sídlila na osmdesáti metrech čtverečních, obrat se pohyboval kolem deseti milionů korun a práce bylo dost. Vašek už ale dávno nebyl jen truhlářem, který ráno vyrazil na montáž a večer měl hotovo. Jak později vzpomínal, pohyboval se mezi rolí obchodníka, technika a zásobovače. K tomu osm zaměstnanců, zakázky, termíny a každodenní provoz firmy.
Dlouhé hodiny v práci nebyly nic nového. Tohle se ale nedalo vyřešit tím, že se začne dřív nebo skončí později. Vašek se postupně dostával z dílny do role šéfa a sám ten přechod později popsal docela výstižně: „Ráno si nevzít montérky a místo mašiny pustit PC.“
Právě kolem roku 2002 došlo na chvíli, kdy už s Hankou vážně přemýšleli, jestli má cenu pokračovat. Vašek na toto období později vzpomínal bez příkras: „Usínali jsme s tím, že toho necháme.“
A pak to jednou řekl nahlas.
„Já to zavřu.“
Mluvili o tom. Pak zase přemýšleli, co dál. Vašek měl za sebou učiliště, roky truhlařiny, práci v Rakousku, vlastní živnost i sedm let VETOSU. Ve škole ho učili s hoblíkem, ne jak se řídí firma. A teď měl před sebou osm lidí a podnik s desetimilionovým obratem.
Hanka byla vždycky studijní typ. Když viděla, že Vaškovi právě manažerské dovednosti chybějí, přivedla ho ke vzdělávání. Sám to po letech popsal jednoduše: „Hanka byla vždy studijní typ, a tak když jsem postrádal manažerské dovednosti, ona mě přivedla ke vzdělávání.“
Firmu tedy nezavřeli. V roce 2002 si místo toho sedli na první seminář. Vašek tam přicházel jako člověk, který uměl vyrobit dveře, získat zakázku a postarat se o zákazníka. Teď se měl začít učit něco, na co mu hoblík ani roky v dílně nestačily.
Pokračování příště
LETOKRUHY
Kapitola č.11 Z montérek do kanceláře
