Příběh pokračuje jako z učebnice, i když byli Hanka s Vaškem to nejlepší duo, práce narůstala a bylo načase uvažovat jinak.
Po založení VETOSU se toho zpočátku mnoho nezměnilo. Václav dál objížděl zákazníky, zaměřoval stavební otvory, řešil dodávky a montoval. Hanka seděla v kanceláři, zvedala telefony, připravovala nabídky, objednávala materiál a starala se o všechno, co bylo potřeba mezi zákazníkem, dodavatelem a stavbou. Večer se nad stolem znovu potkali a probírali, co je potřeba udělat druhý den.
Zakázek postupně přibývalo. Jeden člověk už nemohl být současně na montáži, u dodavatele i u nového zákazníka. Každý den bylo potřeba rozhodovat, co má přednost a co počká do zítřka. Právě tehdy padlo rozhodnutí přijmout první zaměstnance.
Do firmy tak nepřišly jen další ruce. Změnil se způsob práce. Václav už nemohl řešit každou zakázku od prvního zaměření až po poslední seřízení dveří. Část práce začali přebírat lidé, kteří se postupně stávali součástí firmy. Každý nový zaměstnanec znamenal důvěru, ale také odpovědnost. Najednou už nešlo jen o vlastní práci a vlastní živobytí. Na konci měsíce čekali na svou mzdu lidé, kteří se rozhodli spojit svou budoucnost s VETOSEM.
Přesto Václav z montérek neslezl. Ještě dlouho jezdil na stavby, montoval, řešil reklamace i nové zakázky. Vedle toho ale přibývala práce, která nebyla vidět. Bylo potřeba plánovat montáže, objednávat materiál, rozdělovat práci a hlídat, aby všechno na sebe navazovalo. Firma se měnila nenápadně. Ne skokem, ale každou další zakázkou a každým člověkem, který do ní přišel.
