Byl rok 2002. Česko zasáhly ničivé srpnové povodně. Vltava zaplavila historické centrum Prahy i stanice metra a televizní zpravodajství několik dní přinášelo záběry měst pod vodou. Na Benešovsku lidé sledovali stoupající hladinu Sázavy s obavami, ale region měl nakonec štěstí. Velká voda se mu vyhnula.
Byl rok 2002. Česko zasáhly ničivé srpnové povodně. Vltava zaplavila historické centrum Prahy, Karlín i stanice metra. Televizní zpravodajství několik dní přinášelo záběry měst pod vodou. Na Benešovsku lidé sledovali stoupající hladinu Sázavy. Region měl nakonec štěstí. Velká voda se mu vyhnula.
Ve VETOSU se mezitím odehrávala jiná zkouška. Sedm let od založení firmy pracovalo ve VETOSU osm lidí. Firma sídlila v provozovně o rozloze osmdesáti metrů čtverečních a obrat se blížil deseti milionům korun. Na první pohled nebyl důvod pochybovat, že se daří.
S růstem firmy ale přibývalo všechno ostatní. Objednávky, montáže, reklamace, dodavatelé, zaměstnanci, termíny i rozhodnutí. Většina z nich končila na jednom stole. Pracovní den skončil, další začínal. Vašek s Hankou znovu probírali, co je potřeba udělat. Hledali řešení, vraceli se ke stejným otázkám, znovu je otevírali a znovu odkládali. Chvíli mluvili. Pak mlčeli. Zase mluvili. Zase přemýšleli. A tehdy zazněla věta, na kterou Hanka nikdy nezapomněla.
„Já to zavřu.“
Nebyla to otázka zakázek. Těch bylo dost. Byla to otázka řízení firmy.
Ve škole Vaška naučili pracovat se dřevem. Naučili ho vyrobit dveře, přesně měřit a odvést poctivé řemeslo. Nikdo ho ale neučil, jak se vede firma s osmi zaměstnanci. To byla otázka, na kterou tehdy hledali odpověď. Ne u dodavatelů. Ne u zákazníků. U lidí, kteří podobnou cestou prošli před nimi.
