Na osmdesáti metrech čtverečních bylo všechno.
Kancelář. Sklad. Vzorky dveří. Podlahy opřené o zeď. Stůl, u kterého se připravovaly nabídky. Telefon, který zvonil čím dál častěji. Každý věděl, co dělá ten druhý, protože od sebe byli sotva pár kroků.
Ve firmě už nebyli jen Václav a Hanka. Přibývali další lidé. Někdo odjížděl ráno na montáže, někdo zůstával připravovat zakázky, jiný přebíral materiál od dodavatelů. Práce bylo dost pro všechny a málokdy se stalo, že by někdo odešel domů přesně na konci pracovní doby.
Přesto měly tyto roky jednu výhodu. Nikdo se nemusel dlouze hledat. Když bylo potřeba něco vyřešit, stačilo přejít místnost. Rozhodnutí padala během několika minut. Když přijel zákazník, seděl u stejného stolu, u kterého se ještě před chvílí řešila montáž nebo objednávka materiálu.
Firma rostla, ale pořád připomínala spíš dobře sehranou dílnu než kancelářský provoz. Každý věděl, co se ten den děje, jaké zakázky se právě montují i co je potřeba připravit na zítřek. Informace necestovaly přes porady ani e-maily. Stačilo se zeptat. Bylo jich osm. Osm lidí pod jednou střechou. Právě tehdy začalo být zřejmé, že stejným způsobem už dál fungovat nepůjde. Ne proto, že by prostor nestačil. Nestačil už způsob, jakým byla firma řízená.
