„Je doma ten, co dělá okna?“
Taková otázka se u Větrovců ozývala čím dál častěji. Někdy přišel soused, jindy někdo z vedlejší vesnice. Další přijel na doporučení člověka, kterému Vašek před několika týdny namontoval okna nebo vyrobil nábytek.
Telefon tehdy neměl každý. Hodně věcí se domlouvalo osobně. Kdo byl spokojený, řekl to dál. A kdo hledal truhláře, dostal jednoduchou radu: „Zajeď za Vaškem.“
Práce přibývala, ale doma se o tom moc nemluvilo. Bylo potřeba ji prostě udělat. Přes den zaměstnání, po návratu domů dílna. Večer připravit materiál na další den. O víkendu montáž u zákazníka. V pondělí znovu do práce.
Tenhle rytmus vydržel několik let.
Když si na začátku devadesátých let vyřizoval živnostenský list, neznamenalo to, že začíná od nuly. Za sebou už měl desítky zakázek i zákazníků, kteří věděli, za kým mají jít.
Od toho dne ale všechno neslo jeho jméno.
Objednávky materiálu, faktury, termíny, reklamace i montáže. Když se něco povedlo, zákazník poděkoval Vaškovi. Když se něco nepovedlo, zazvonil u jeho dveří.
Podnikání tehdy nevypadalo jako dnes. Nebyly počítače, e-maily ani mobilní telefony. Nabídky se psaly ručně nebo na psacím stroji. Schůzky se domlouvaly osobně a změna termínu často znamenala sednout do auta a objet zákazníky.
Každá vydělaná koruna měla svůj plán. Nejdřív materiál. Potom nářadí. Když něco zbylo, investovalo se do vybavení dílny. Nový stroj nebyl otázkou pohodlí. Znamenal přesnější práci a rychlejší výrobu.
Vašek později vzpomínal, že podnikání pro něj nebylo splněným snem. Byla to práce. Každý další den začínal stejně jako ten předchozí – otevřít dílnu a pustit se do další zakázky.
Teprve s odstupem let je vidět, že právě v té době vznikaly základy firmy, která už dávno nebyla jen o jednom truhláři. Zatím to ale nikdo neřešil. Bylo potřeba dokončit okna, která měla být druhý den připravená k montáži.
Zdroj: VĚTROVEC, Václav. Má cesta k firmě snů. Praha: Performia, 2023.
